Obsedantno-kompulzívna porucha sa začína v detstve. Ako s ňou žiť?

Existují dospělí, kteří se bojí druhému podat ruku, že od něj něco chytnou. Strach o zdraví, hrůza z bakterií je vedou k tomu, že si myjí ruce častěji, než je to nutné. Pak se cítí lépe, ale jen na chvilku, poté se strach vrací a oni musí znovu k umyvadlu. I tak se může projevovat obsedantně kompulzivní porucha (známá i pod anglickou zkratkou OCD).

Tato psychická porucha se nevyhýbá ani dětem. „Můžeme se s ní setkat u sedmiletého dítěte, převážně ji zaznamenáváme s příchodem puberty, tedy tak mezi desátým a dvanáctým rokem,“ říká doktor Michel Botbol, jenž se touto problematikou zabývá. Dítě má trvalé nebo vracející se myšlenky, které vedou k opakovanému chování, jemuž nemůže odolat. Pokud by totiž danou věc neučinilo, bojí se, že se něco strašného stane.

Malé rituály nesignalizují poruchu

Pokud chce po vás dítě, aby se večer při ukládání do postýlky odehrávaly stále stejné rituály, třeba se četla stejná pohádka a plyšáci seděli seřazení ve stejném pořádku, není to známkou této poruchy, nejde o nic škodlivého. Rituály patří k normálnímu vývoji dítěte ve věku čtyři až šest let. Často i my, dospělí, trpíme různými obsesemi, v anketě se k tomu doktorovi Botbolovi přiznalo až 80 % lidí. Jak ale odlišit tyto běžné vtíravé myšlenky a nutkání k jednání od skutečné neurotické poruchy? Laickým měřítkem může být frekvence, tedy pokud obsedantně kompulzivní chování (obsese = nutkavé myšlenky, kompulze = nutkavé opakování určitého jednání) trvá denně víc než hodinu.

Je OCD u dětí jiná než u dospělých?

Dospělí si na rozdíl od dětí uvědomují absurditu obsedantních myšlenek, dětem zase přijde divné kompulzivní jednání. Ostatně někdy se jejich problémy scvrknou právě jen na toto jednání a obsedantní myšlenky chybí. Dítě bere toto jednání jako svou soukromou záležitost, nemluví o ní, nesvěřuje se. Dospělí si ale mohou všimnout, že je bázlivější, víc se izoluje, bývá i vznětlivější a větší perfekcionista, ale také pomalejší. Až teprve mu příznaky této poruchy začnou vadit v běžném životě, kamarádi si z něj dělají legraci, učitelé mu vyčítají pomalost, tak je ochotný o svých potížích mluvit.

Čítajte tiež:

• Autizmus: hlboký ponor do vlastného sveta
• Šušlanie pred deťmi? Odpustime si ho
• Aký je rozdiel medzi batoľaťom a psychopatom?

Jak by měli rodiče reagovat

Nijak zvlášť, pokud jde jen o jisté rituály, které dítě neobtěžují a nejsou provázené strachem. Ale pozor, taky není dobré nad nimi mávnout rukou, zvlášť pokud jimi dítě trpí, svěří se nám se svými obtížemi. Určitě je důležité se poradit s lékařem, který pak pošle dítě ke specialistovi, jenž rozhodneme co dál, navrhne psychoterapii nebo jinou léčbu. Na rodičích rozhodně není, aby tuto poruchu sami diagnostikovali, ale měli by si všímat neobvyklého chování dítěte.

Mnozí rodiče se také ptají na prevenci, zda je pravděpodobné, když některý z nich trpí touto poruchou, že postihne i dítě. Genetická podmíněnost není prokázaná, existují však hypotézy o rodinných vlivech. Svou roli může mít třeba bazírování na přehnané čistotě, která se po dítěti vyžaduje už od raného věku a neustále se mu připomíná.

Samo to nepřejde

A ještě jedna věc je důležitá. Obsedantně kompulzivní porucha sama o sobě nepřejde, to je jen velmi vzácné. Neléčená OCD se může zhoršovat, naopak léčba přináší ovoce. Rodiče se nemusí obávat, že spočívá jen v tom, že dítě budou muset „cpát prášky“. Antidepresiva se v určitých případech podávají proti úzkosti a depresi. U většiny dětí zabere behaviorální terapie i bez léků. Po počátečním vyléčení sice může dojít k recidivě, ale nemoc lze dostat znovu pod kontrolu tak, aby dítě mohlo vést normální život.